HISTORIE PLEMENE - STŘEDOASIJSKÝ PASTEVECKÝ PES

"Není druhého takového zvířete, které by tak kardinálně změnilo celý způsob života, celou sféru svých zájmů a zdomácnělo by tak, jako pes..."
Středoasijský ovčák a kavkazský ovčák patří k dogovitým psům, kteří se člení do tří podskupin:velcí pastevečtí psi (kavkazský a středoasijský ovčák, anatolský karabaš, pyrenejský pes, kuvač a druzí) dnešní krátkosrsté dogy ( mastif, mastin, bordouská doga a další) dlouhosrsté dogy ( novofundlák, leonberger, howavard a další). Možná, že historie vzniku plemen pomůže pochopit unikátnost těchto psů a jejich kolosální možnosti jak pro selekci nových plemen, tak pro tvorbu nového pohledu na "divoké" psy. Približně před 20 až 30-ti tisíci lety před naším letopočtem byly nalezeny pozůstatky mohutných velkých psů s plochou lebkou a nevýrazným stopem, krátkou širokou mordou se silnými čelistmi a velkými zuby, dobře vyvinutými jařmovými oblouky a týlním hrbolem, a to na rozsáhlých plochách oblasti Ladožského jezera, poblíž Krasnojarsku, u břehů Amuru, přítocích Abakana, západního Kazachstánu, Krymu, Moskevské a Smolenské oblasti. Ve vykopávkách z doby Bronzové kolem 2 000 let před naším letopočtem v Jižní Turkménii " Altyn-děpě" byly nalezeny ostatky a hliněná soška psů s mocnými čelistmi a zkrácenou mordou. Za prapředka současných pasteveckých psů pokládáme Tibetskou dogu. Odtud také název dogovití. Z původního území rozšíření "Tibetu a okrajů Himalájí" se tito psi postupně dostali do Mongolska, Střední Asie a Mezopotámie. V nových oblastech se smísili s místními aborigeny a pohltili je. Psi si zachovali hlavní znaky svých předků: velký vzrůst, hrubou stavbu těla a masivní hlavu s objemnou nedlouhou mordou. Tento první typ se zachoval na hranicích původního teritoria osídlení tibetskými psy. Za velice jim blízkého potomka považujeme mongolského ovčáka. Psi tohoto plemene jsou velmi ceněni pro své přirozené vlastnosti: bystrost, ostrost a nedůvěřivost, sílu, smělost a vytrvalost s vysokou dávkou odolnosti. Tyto vrozené vlastnosti dovolují psy chovat bez speciálního výcviku pro ochranu stád a obydlí. Mongolský ovčák: Typ konstituce a charakter: Velký pes s masivní kostrou a dobře vyvinutým svalstvem. Pohlavní typ dobře vyjádřen. Psi jsou značně větší a masivnější než feny. Charakterové vlastnosti - vyrovnaný typ s dobře vyvinutou aktivní obrannou reakcí. Popis exteriéru: Hlava a šíje - Hlava je masivní s silně vyvinutými jařmovými oblouky. Čelo je široké a ploché. Morda je jen o něco málo kratší než délka čela, široká, téměř se nezužuje směrem k nosní houbě. Zuby jsou bílé, velké, těsně přiléhající jeden k druhému. Skus nůžkový. Oči jsou tmavé, široko od sebe uložené, oválného tvaru, rovně postavené. Uši jsou velké, svislé, nízko posazené, krátce se kupírují ve štěněcím věku. Šíje je krátká, svalnatá, nízko nasazená. Formát a srst - kvadratický formát, hruď široká,hluboká, s okrouhlými žebry, spodní okraj dosahuje po loketní kloub a níže. Břicho je jen mírně vtaženo. Kohoutek je široký, svalnatý. Výška v kohoutku u psů je 67 - 74 cm, u fen 62 - 68 cm. Hřbet je rovný, široký, svalnatý. Kříže jsou krátké, široké, mírně klenuté. Záď je široká, svalnatá vesměs vodorovná. Ocas vysoko nasazený, srpovitého tvaru. Krátce se kupíruje ve štěněcím věku. Srst je rovná s dobře vyvinutou podsadou, zbarvení černé a černobílé. Končetiny - přední končetiny při pohledu zepředu jsou rovné, paralelně postavené. Délka končetin je o něco větší než polovina naměřené kohoutkové výšky. Plece jsou dlouhé, masivní, přímé. Obvod zápěstí u psů 15 - 18 cm, u fen 14 - 17 cm. Zadní končetiny při pohledu zezadu jsou rovné paralelně postavené. Kolenní a stejně tak hlezenní kloub svírají tupé úhly. Holeň je krátká. Postavení zadních končetin není široké.Tlapy jsou velké, oválné, pevně sevřené. Mongolský ovčák se v současné době nešlechtí jako samostatné plemeno, i když ve 30 -tých letech toto plemeno existovalo. V 70-tých letech mongolskými kočovnými pastevci tkzv. "čabany" byly položeny základy pro jeho rozvoj.
V.A.Kalinin a další ruští autoři představují středoasijského ovčáka (jako blízkého prvnímu typu), kavkazského ovčáka (jako pozměněný typ), kirgizského ovčáka (jako psa s možnou příměsí krve jiných psů). Kirgizský ovčák se v počátku 30-tých let objevoval na všesvazových výstavách, přičemž se vždy jasně odděloval od turkménských ovčáků, jako samostatné plemeno. V současné době hovořit o kirgizském ovčáku nemá žádný smysl, jelikož chybí sféra zájmu v okruhu kynologů o tento typ. Jeden z mála popisu kirgizského ovčáka je uveden v ruském časopise "Chov psů" z roku 1929. Je to velký, vlku podobný pes, mohutné stavby těla s vysoce vyvinutým instinktem ochrany. Na míru zlý, připoután ke svému pánovi. Je vynikajícím pasteveckým psem, chrání dobytek a obydlí Kirgizu a často se používá na lov stepních vlků. Hlava je mohutná s prodluženou horní línií, širokou lebkou, mohutnými čelistmi s pravidelným skusem. Oči jsou tmavé, uši malé, vlčího postavení. Šíje je vysoko nasazená, neobyčejne mohutná a pod ostrým úhlem přechází v širokou svalnatou hruď. Nohy jsou mohutné, tlapy pevné uzavřené, plec šikmo postavená s výborně vyvinutým mechanizmem pohybu. Svěšený ocas je na konci stočen nahoru. Srst je hladká s dobrou podsadou, barva je nejčastěji šedá a bílá, výška v kohoutku do 80cm. Popsaný typ se nejčastěji vyskytuje v kirgizských stepích směrem na východ a jihovýchod poblíž města Orsk. Velmi blízké ke kavkazským a středoasijským ovčákům je ješte jedno velice staré plemeno, které se zachovalo z dřívějších období na anatolských rovinách v Turecku. Jedná se o Anatolského karabaše, neboli Anatolského ovčáka. Jsou to vysocí psi, energičtí, s klidnou povahou. Pastevci v Asii štěňatům kupírují uši. Váha psa je kolem 50 - 64 kg, feny asi 41 - 59 kg. Výška psa 73,5 - 81 cm, feny 71 - 78,5 cm. Karabaš není vhodný pro chov ve městě, protože potřebuje prostor. Tito psi jsou ve své přiroze -nosti natolik hraví a živí, že budou celý den běhat. Karabaš je udivující lovec a běžec, dokáže vyvinout rychlost až 55 km za hodinu. Rád čas od času, zejména v noci obchází své teritorium a mění své místo odpočinku. Za starých časů na anatolských rovinách běhali velcí mohutní psi s masivními hlavami. Používali se jako váleční psi v bojích s nepřáteli, a také pro lov velkých zvířat, nejčastěji pro lov lvů a divokých koní. Takovéto velmi fascinující obrazy jsou vystaveny v Britském muzeu v Londýně. Ve své vlasti Karabaš nepase stáda ovcí, pouze dohlíží na bezpečnost stáda, leží na vyvýšených plošinách s kterých má velký rozhled a sleduje okolí jestli se nepřibližuje nějaká šelma. Stačí, když zahlédne něco v dálce byť by to byl automobil, ihned se zvedne a zcela tiše jako vítr beží na něj. Taktika takového napadení je u nich vrozená. Zbarvení - všechny odstíny jeleního zbarvení. Často mívají bílé ponožky a náprsenku. Charakteristická černá maska může zaujímat různě velkou plochu od úplně černé hlavy včetně uší až po nevelké ztmavení okolí nosu a pysku. Hlava - je masivní s širokou lebkou. U dospělých psů je hlava širší mohutnejší, u fen lehčí. Přechod je nevýrazný, délka tlamy se rovná jedné třetině délky hlavy, profil pravoúhlý. Zlehka ovislé černé pysky. Nosní houba je černá. Ocas - je vysoko nasazený, v klidu spuštěný svisle dolů, lehce zahnutý, konec ocasu sahá po zadní běhy (hlezenní kloub), při vzrušení je ocas nesen vysoko a koneček se dotýká hřbetu, zejména u psů. Tlapy - jsou silné pevné semknuté, drápy jsou tupé, šedé nebo černé v závislosti od zbarvení psa. Nepochybně do doby politického rozdělení zemí Kavkazu a Turecka probíhala aktivní obměna genofondu psů těchto regiónů zejména v pohraničních oblastech. To se odrazilo na fenotypu kavkazských ovčáků a karabaše. Mezi třetí typ azijských psů musíme počítat s horskými psy, dle popisu A. E. Brema. Tohoto psa "Burjati" nazývali "zubri" a Tunguzové "bžerkul". Pohybuje se ve východní a střední Asii a v sibiřských horách. Je velice podobný na doopravdy velkého ovčáka. Má velikou hlavu s tupou mordou, malé oči a středně velké uši shora zakulacené, dlouhý huňatý ocas, srst shora světle rezavou, zespodu světlou. Je zcela jasné, že autor popisoval divoké psy. V jakémkoli případě, zmíněný fakt ukazuje mnoho možností pro vznik velkých plemen psů na území Tibetu s přilehlými rozsáhlými málo osídlenými oblastmi. Tato oblast pro chov psů má svůj význam i v dnešních dnech. Krym z hlediska geografické polohy se nachází na križovatce cest starobylých národů Asie a Evropy. Národy Kavkazu a Asie zanechaly pravděpodobně stopy rozvoje své kultury na Krymu. Ruští vědci, podle zmínek A. P. Mazověra potvrdili existenci vlkům podobných psů. Tito psi, kteří pásli stáda ovcí do r. 1797 byli typu velkého ovčáka s velkou hlavou a tupou mordou, nevelikých očí a středně velkých uší shora zakulaceného tvaru, s dlouhým huňatým ocasem, na hřbetě bledě žluté barvy. V roce 1797 byli dovezeni asuryjští ovčáci, kteří se krížili s místními "tatarskými" ovčáky typu kavkazských a s široce na Krymu rozšírenými "borzými psy". Ještě ve 30-tých letech stáda ovcí a obydlí krymských Tatarů, Řeků a Bulharů, ochraňovali psi zvaní "Čaban konegě". Byli to mohutné zvířata, mocné stavby těla, agresivní, hnědého a černobílého zbarvení s kupírovanými ušima a ocasy. V typu byli velice podobni středoasijským ovčákům. Už v té době jich bylo velice málo zcela čistého původu. Na základě poznatků historie etnografie národů těchto oblastí mužeme tvrdit, že středoasijští a kavkazští ovčáci jsou unikátními potomky prastarých plemen psů, jejichž selekcí se lidé zabývali v období asi třech tisíc let! Bohužel, stále častěji se psi stávají "žertem módy" a jsou chápáni jako výrobek na kterém je možné vydělat velké peníze. Obchodníci s živým zbožím nelitují peněz na reklamu, reklama naočkuje zájemce a začíná se velký "boom" plemene. Tak dochází k velkému zvýšení populace s prudkým snížením kvality prodávaných šteňat. To se stalo u mnoha plemen. Ve státech SNG (bývalé státy SSSR) je všeobecně blahodárná půda pro spekulace v této oblasti. Tato pohroma se dotkla i domácích plemen asijských ovčáků. Na leckterém trhu jste mohli vidět trhovce se psy s kupírovanýma ušima. Je dobře pokud to byl kavkazský ovčák, nebo asiat a nebyla tam příměs krve jiného plemene (napr. svatobernardského psa, novofundláka, ovčáka atd.). Jestli že člověk není bohatý natolik, aby si zakoupil psa z rodokmenem přímo od chovatele, nebo z klubu; je velice pravděpodobné, že koupí nečistokrevného jedince a velikým štestím, když se takovýto pes nedostane do chovu. Bohužel je to velice pravděpodobné při nevybíravosti současných kupujících. Tak se objevují na výstavách psi jen připomínající středoasiata s průkazem původu, a dokonce i s oceněním. Plně můžeme pochopit hněv majitele, když psa vyloučí z kruhu jelikož neodpovídá standardu; je to přece jenom jeho pes, jeho člen rodiny! Mnohem horší je, když z kruhu vyloučen není. Tehdy dochází k tříštění exteriéru a charakteru plemene, zejména pri prání nekterých klubu udávat tón pri výberu plemenných psu. A tak vznikly mezi chovately termíny označující typy, jako je napr. "leningradský typ středoasijského ovčáka". Dokonce v kynologické literatuře se objevují články svědčící o špatném přístupu k plemenné práci s těmito zvířaty.

Dále se budeme zabývat specifickými vlastnostmi kavkazských a středoasijských ovčáků:

U většiny plemen má agresivní chování, obzvlášte ve vztahu k člověku mít čistě obranný charakter. Proto ješte jednou připomeneme čtenáři odpovědnost člověka za osud psa při výběru kavkazáka, nebo středoasiata. Je velmi důležité připravit těmto psům široké pole činností, aby se projevily jejich vynikající pracovní schopnosti, vypracované několika tisíciletími ve službe člověka. Jakékoli zvíře žijící v podmínkách blízkých existujícím přírodním podmínkám jsou mnohem méně citliví k bolesti, stejně tak kavkazští a středoasijští ovčáci. Je to v nemalém stupni posíleno navíc genotypem těchto psu, který je velice blízký genotypu jejich divokých předků. Tvrdí se, že kavkazští ovčáci patří právě k tomu málu domácích zvířat, které dokážou přežít v současných podmínkách i bez pomoci člověka. Dříve se říkalo, že středoasijský ovčák je více jednotvárný než kavkazský ovcák, a všechny rozdílnosti ve vzhledu psů z různých oblastí závisí od způsobu jejich krmení a chovu. Bez ohledu na to, že nejvíce byli oceňováni psi z Turkmenistánu, jižní a jihozápadní části Uzbekistánu, regionu Pamíru v Tadžikistánu, najdeme několik rozdílu v jejich osobnosti. Výrazně lehčí "stepní" typ psů nemá všeobecně vztah k středoasijským ovčákům a můžeme pouze hovořit o krížencích a nepřipouštět je do plemenitby. Ješte ve 30-tých letech A. P.Mazover psal o neutěšené situaci turkmenských ovčáku jejichž existence byla ohrožena. Tento autor uvádí celoplošné masové odstřely skvělých mohutných psů lovci, pro jejich kožešinu. Uvádí regiony okolo Tedžena, Kuški, Murgaba. Píše o všeobecném nedostatku plemenářské práce v oblasti výběru psů pro další chov. O velice špatných podmínkách chovu těchto zvířat a o aktivním páření s priváženými psy. V současné době kynologové různě oceňují toto plemeno. A.Labunský tvrdí, že existuje několik plemen asijského původu od různých předků, která po dlouhá období zachovali svou formu. Autori A. K. Voronkova a E. A. Dobrotvorská, protiřečí tomuto tvrzení ve své knize o tomto plemeni. Píšou, že existují pastevečtí psi, které pastevci nazývají " cabany", kteří vyváděli stáda na pastvu, pak se vraceli domů, kde celý den leželi a navečer se vraceli pro stádo, aby ho ochránili před dravými šelmami při návratu domů. Druhý typ psů nazývali "karavanští psi". Do této skupiny patřili psi nejvíce otužilí, vytrvalí, silní, poslušní, bystří a chytří. Populace ovčáku v zemích Střední Asie je velmi různého typu. Setkávali se s rezavým-pálením, dogovitými psy s kupírovaným ocasem a ušima, psy velmi podobnými na kavkazské ovčáky a psy podobnými na přerostlé rotvajlery s šedým pálením místo rezavého. Všeobecný pohled na plemeno podává autor V.A. Kalinin a spoluautoři, pohlížejí na středoasijské ovčáky jako psy po věky šlechtěné v Turkmenistánu, Tadžikistánu, Uzbekistánu, Kirgizii a Kazachstánu. Na velikém území rozšírení od Pamíru po Kaspické moře má plemeno několik vnitroplemenných typů (subtypu). Psi Tadžikistánu " tadžický typ", jsou částečně rozšírení také v Uzbekistánu, obyčejně jsou mnohem silnejší a vetší, mimořádně hrubého typu konstituce, ostře vyjádřené zavalitosti (obezity), až lymfatické stavby těla. Často se u nich setkáme se středne dlouhou až dlouhou srstí, nejčastěji s původním žíhaným zbarvením, delší hlavou a mnohem delší tlamou, než u psů Turkmenských. Přechod mezi tlamou a lebkou (čelem) není tak rovný, což se ješte zvýrazňuje silně vyvinutými nadocnicovými oblouky. Zpravidla mají dobře vyvinutá dlouhá žebra, ale ne vždy dostatečně klenutá a současně méně široký trup. Některé zjevné rozdíly charakteru, například silně vyvinutá obranyschopnost (strežení objektu) ve vztahu k člověku. Psi Turkmenistánu jsou více stejnorodí ve fenotypu (exteriéru), což je vidět podle některých osobností v chovu při stádech ovcí, nebo ve vedlejších rajónech využitím dostatečné těsného inbreedingu, který vede k upevnění individuálních vlastností jednotlivých reproduktoru (plemeníku). Velkou roli hraje také popularita tradičních psích zápasu, proslavení vítězové v širokém okolí se aktivně využívají v chovu jako plemeníci. Středoasijští ovčáci "turkmenského typu" mají mnohem objemnejší širokou hrud, žebra jsou okrouhlé formy,dlouhé, včetně nepravých žeber, jako pancíř ochraňují vnitřní orgány psa v bojích s dravými šelmami. Jsou nižší, hrubého typu konstituce, nesou částečně znaky syrovosti, vyznačují se mohutně vyvinutou šíjí s výrazným kožním závěsem pod krkem, který slouží psovi na ochranu, dobře vyvinutými tlustými pysky, záhyby na kůži v oblasti lícních kostí. Převážne mají krátkou a středně dlouhou srst, jednobarevnou, grošovanou, skvrnitou rezavého a žíhaného zbarvení. Z hlediska charakteru jsou tito psi velmi agresivní vůči velkým šelmám, ke psům svého plemene, a méně k člověku. Mají ostře vyvinutý teritoriální instinkt. Své teritorium odvážne chrání proti narušení dravci a člověkem, i když mimo objekt se k člověku chovají neutrálně. Přátelsky se chovají ke všem domácím zvířatům na svém pozemku. Pro středoasijského ovčáka je jedním z výrazných plemenných znaku plná oddanost a podřízenost svému pánovi, bez podlízávosti (otrockého chování), dobrosrdečně se chová ke všem členům rodiny. Klidná povaha je zvýhodňuje oproti jiným velkým strážním (služebním) plemenům psů. Jedinou negativní vlastností při držení těchto psů ve velkých městech může být jejich snaha vyvolat rvačku při setkání s cizím velkým psem. Je to charakteristické jak pro psy, tak pro feny. Tato osobní charakteristika vyplývá především z úzké specializace pro jejich použití - ochrany obydlí, pastvy a ochrany stád proti dravým šelmám mnohem vetších než jsou oni sami ( vlci, medvědi, puma, ..) a také od specifické kultury národu Asie. Na rozdíl od jim blízkých příbuzných kavkazských ovčáku, středoasijští ovčáci se běžně drží volně bez omezení pohybu. Okolo domu donedávna neexistovaly ploty a sociálně nebezpečný pes nebyl potřebný. Proto dlouholetou selekcí u těchto ovčáků je zakotveno snášenlivé chování k člověku, vyrovnaná klidná povaha, jasně vyhraněné výstražné chování při obraně. Nadměrně agresívní jedinci a špatní pracovní psi byli utráceni. Významnou roli pro zachování a rozšírení středoasijského ovčáka v bývalém SSSR sehrály kynologické organizace: Moskvy, Leningradu, Dnepropetrova, Charkova, a Parmy. Teprve v posledních letech zájem o toto plemeno vzrostl natolik, že je možné hovořit o dostatečném rozšíření populace těchto psů v zemích SNG. V létech 1987 do "Všesvazové plemenné knihy byl zapsán jeden jediný pes ALTAJ z chovatelské stanice Baltického závodu v Leningrade. V roce 1988 na jedinečné Všesvazové výstavě psů národních plemen známku "výborná" získalo již 17 psu. Kavkazský ovčák je stejného typu vzhledem k jeho původu, použití a blízkým oblastem jeho výskytu. Tento pes bez vetších změn existuje již tři tisíciletí. Podle A. P. Mazovera dělíme kavkazské ovčáky na několik typů: Zakavkazský, Gruzinský (nejvíce shodného fenotypu, jsou považováni za nejlepší), Azejrbardžánský, Arménský, Dagestánský, Gergetský, Garbanský, Kazbekský, Achalcijský. V 80 - tých letech bylo plemeno prijato do FCI. Charakteristické chování kavkazského ovčáka je výrazná agresivita k ostatním lidem a zvířatům. Na vojenských objektech se jeho použití přirovnává k účinkům střelné zbraně. Psi se využívají pro vnitřní a pohraniční strážní službu. Také na neutrální půdě kavkazský ovčák projevuje výlučnou zlobu a při sebemenším podnětu vyprovokuje rvačku. Je to pes jednoznačně předurčený pro obranu. Bývá krajně oddaný svému pánovi. Udivujícím znakem se jeví schopnost samostatného ohodnocení situace, proto se velice často využívají pro zcela samostatné strážení objektu a velkých ploch bez přítomnosti člověka. Pro kavkazské ovčáky je charakteristický silný vyrovnaný vyšší typ nervové soustavy. Mnohé pracovní kvality jsou svázány s historií národu Kavkazu a Zakavkazska. Časté vojny, pastva ovcí, ochrana pevností a vysokými stěnami obezděná obydlí způsobily, že nejde tak o pasteveckého, jako spíše o služebního - strážního válečného psa, schopného pást stádo při minimální účasti člověka. Po věky se vybírali do chovu psi, kteří nesli v prvé řadě velkolepé pracovní schopnosti v pasení stád, ochraně domácích zvířat a obydlí, za druhé bojové schopnosti a za třetí schopnost přízpůsobit se životním podmínkám v daném prostředí. Kromě toho se kavkazští ovčáci od věku používali ve válečných bitvách až do roku 1774. Nelze si představit kavkazského nebo středoasijského ovčáka s charakterem pudla, nebo mopse. Tito psi mají zcela rozdílné předurčení. Ovčáci jsou pracovní psi, nejenže potřebují dostatečný pohyb, ale musí žít volně, né v kotcích, protože jinak dochází k postupnému uhasínání jejich pradávných instinktu a kvalit vytvořených v podmínkách blízkých přírodnímu prostředí. Za několik desetiletí při páření tkzv. "bytových" psů se ztratí mnohé charakteristické rysy "divokých" psů. Už dnes dochází ke snižování charakteristických znaku chování u kavkazských a středoasijských ovčáků a jsou nahrazovány čisté rysy městských psů. Projdete se zítra ráno městským parkem a bez vetších znalostí pochopíte o čem je řeč. Vezmeme si jen typické změny chování některých psů tkzv. "žertu módy", jako je kólie, nebo novofundlandský pes. Kavkazští a středoasijští psi jsou výlučně pracovní plemeno. V bytových podmínkách se jim nedostává dostatečné množství podnětu, které po tisíciletí byly vtiskávány do pokolení psů v horách Kavkazu, nebo Pamíru. Kavkazští a středoasijští ovčáci by měli žít a pracovat v takovém prostředí, které připomíná podmínky v jejich domovině. Měli by být venku prakticky po celé dny, jinak dostaneme za několik desetiletí zcela netypické představitele těchto plemen, co se týče tak významných vlastností jako jsou ty jejich, a to v lepším případě!!! V horším případě dojde ke změně stavby těla, barvy a psychických vlastností (vzpomeňte si na výkřiky módy). Jednoznačně se také projeví role majitelů těchto psů. Majitel kavkazského, nebo středoasijského ovčáka musí pochopit existující potřeby těchto psů, ztotožnit se s nimi a pochopit tradiční způsoby jejich výchovy a nesnažit se vytvořit jim stereotyp chování "civilizovaných" plemen. Jinak může tato snaha skončit tragicky pro okolí, nebo psa. Velmi zdrcující je pohled na psy se zlámaným charakterem. Je hrozné vidět ustrašeného, neštastného kavkazáka. Všeobecne lze říct, že kavkazští a středoasijští ovčáci "klecového" odchovu jsou všeobecne chudí, nemocní a sklíceni, což není možné přehlédnout pouhým pohledem. Psi držení ve městských bytech mají odlišnou stavbu těla, nemají tak mohutnou kostru, dobře vyvinuté a vyrýsované svalstvo, širokou hlubokou hruď, silný široký hřbet a kríže, silné zadní i přední končetiny a výbornou hustou srst. V posledních letech se stali ve státech bývalého SSSR velkým problémem kríženci vlků a zdivočelých psů, kteří nejsou tak plaší jako vlci a jsou schopni se vkrást do stájí a ohrad, aby strhli dobytek. K ochraně proti takovým protivníkům jsou středoasijští a kavkazští ovčáci ideálními strážci: dokážou sami ohlídat stádo na pastvě i ve stájích a ohradách. Představují ideální ochranu stád proti těmto zdivočelým psům.